„Její sebevědomí bych fakt chtěla mít. Hmm, s tím sebevědomím by měl začít něco dělat, vždyť žádný nemá“
Mnoho z nás si podobné výroky asi už někdy o někom myslelo, či přímo řeklo nahlas. Sebevědomí.
Když ho máme moc je to problém. Když žádné nemáme, je to taky problém. Kde se bere a jak to souvisí s naším životem?
Já osobně raději vnímám v kontextu sebe-vědomí. Hlubší napojení na sebe sama. Být si vědoma sama sebe. Jak toho dosáhnout? Opět cestou sebepoznání nebo sebe-poznání. Jak často vnímáte, co se ve vás děje? Jak často si pokládáte otázky typu: jak se teď cítím, proč se tak cítím, co se stalo, že cítím zrovna tohle? … atd. Noříte se do sebe. Určitý vliv samozřejmě má naše dětství a kořeny jeho výšky je dobré hledat ve výchově. Dobrá zpráva je, že se sebevědomím se dá pracovat v každém věku. Důležité je být upřímný sám k sobě a chtít.
Zdravé sebevědomí je tedy vnímání sám sebe s určitou dávkou pokory a skromnosti a určitou dávkou ocenění svých schopností. K čemu nám je falešná skromnost, když víme a cítíme, že nám něco jde. Proč se za to neocenit? Upřímně a s radostí. A také s pokorou. Jakmile tohoto bodu dosáhneme a můžeme začínat u úplných maličkostí typu: „to jsem dnes ale dobře zaparkovala“ krůček po krůčku se napojíme sami na sebe. Asi netřeba pořádat ohňostroj v případě, že právě dobře zaparkujeme. Jde o to najít rovnováhu. Začít postupně budovat pevnou cestu sám k sobě. A ke svému sebe-vědomí.
Vnímat své schopnosti, vhodným způsobem je rozvíjet a zvědomovat si, jak je upevňujeme a hlavně čím. Jsme si potom dobře vědomi sami sebe.
Sebevědomý jedinec má svůj život pevně v rukou. Je to proto, že vnímá své potřeby a naplňuje je. Vhodným způsobem je uspokojí. A opět, ví, proč to pro sebe dělá.
Na závěr bych řekla, že naše sebe-vědomí poznáme i podle toho, jak často jsme sami se sebou spokojeni. Opravdu upřímně spokojeni, bez všech ALE. Čím častěji tuto vnitřní spokojenost zavnímáme, tím lépe. Tím lépe se cítíme sami v sobě.
Nám všem bych nám přála co nejvíc takových spokojených dní.