Jeden muž mi nedávno řekl, že by chtěl napsat knihu. Už dlouho po tom touží, ale nepíše. Něco mu brání. Ptala jsem se co to je. A jeho odpověď byla pro mě trochu překvapivá.
Řekl: „Romantik ve mně, by chtěl psát, ale pragmatik mě brzdí“ Při tom, podle našeho rozhovoru, tento muž má všechny předpoklady k tomu, aby psal. Dokonce píše. Články do firemního časopisu, které ale pro touhu jeho duše nejsou dostatečně kreativní. Nenaplňují jeho touhu. Má dar řeči, velkou slovní zásobu, vyjadřuje se přesně a přemýšlí mimo zajeté koleje. Otevřená mysl.
A přesto nic. Nápady víří hlavou, má jich hodně na to, aby tu knihu opravdu napsal.
A tento, pro mě osobně velmi zvláštní jev, mě donutil se zamyslet nad tím, proč si své touhy nechceme nebo nemůžeme splnit. Jde přece o nás. O náš pocit.
Napadlo mě několik odpovědí od nedostatečné sebedůvěry ve vlastní schopnosti až po sklony k perfekcionismu. A všechno mezi tím. Tu správnou odpověď neznám, nebo spíš v tomto případě netuším, co je opravdu za tím. Co tomuto muži brání psát knihu? To ví pravděpodobně jen on sám.
A co my ostatní? Překážky jsou různé a výsledek je stejný. Nenasloucháme naší duši. Nenasloucháme svým vnitřním touhám, vnitřnímu hlasu. A jaký dopad to na naši spokojenost z dlouhodobého hlediska může mít? Jednou jsem někde četla, že pokud toto děláme dlouhodobě, tak naše duše pomalu umlkne. Přestane našeptávat. Přestane toužit. Chřadne. Znáte to rčení, že někdo „vypadá jako tělo bez duše?“
A co třeba zvolit úplně jiný přístup? Co si své sny a touhy začít prostě plnit. Vsadím se, že jich každý z nás máme plný šuplík. Jsou různě velké a na pár let nám jistě vydrží. Žádné obavy, že zůstaneme bez snů nebo že se třeba pomyslný šuplík jednoho dne úplně vyprázdní. Ne ne. Splněné touhy často inspirují k vytvoření nových. Nemusíme o tom ani nikomu nic říkat, že si plníme to, co naše duše žádá. Prostě se nechme unášet proudem tvoření. S radostí. Děláme to pro sebe. Pro své vlastní potěšení. Děláme to pouze proto, abychom nakrmili naší duši.
Napadá mě ještě jedno přirovnání. Když máme hlad, tak se jdeme najíst. Normální, že jo. Nemáme to tak, že se týráme hladem celé dny a roky. Nechodíme kolem plné lednice. Najíme se. A to potěšení a požitek. Jsme nasyceni. Nemusí to být zrovna kohout na víně. Stačí čerstvý křupavý chleba s máslem a solí. Jednoduše. Tak proč své duši takový chleba s máslem nedopřejeme?